Čechoviny 30

• 10.09.2006 02:00
• stalo_se

Je léto, venku panuje ospalé vedro a na ploše letiště v padesáti centimetrech nad zemí dosahuje teplota vzduchu až padesáti stupňů. Sprchu po dvanácti hodinách služby každý toužebně vyhlíží, jako beduín oázu na poušti. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, jak před léty jsem dělal s panem P. Byl to bezvadný člověk a velmi dobře jsme spolu vycházeli. Vždycky jsme si vykali, já respektoval jeho věk, byl o hodně starší než jsem byl já (panebože, vždyť mu bylo asi tolik jako je dneska mně!). Při jedné noční jsme spolu čekali na nějaké letadlo, které vezlo lidi z Burgasu nebo z Varny a seděli venku a povídali si o érech. On dělal na vojně mechanika na Spitfirech a měl spoustu fotek a ještě víc zážitků. Najednou mě upozornil na dvojici, která čekala na své blízké na tehdejší vyhlídce nad prstem A. Na té vyhlídce byl také kiosek se zmrzlinou a lavičky a podržte se: „Vstup zdarma“! Tehdy ještě nevládla letišti nenažraná Správa letišť (nyní Letiště Praha). Každý stál v jednom rohu liduprázdné vyhlídky. Letadlo, na které čekali, mělo zpoždění několik hodin. Jak tam čekali, začali se k sobě přibližovat, až pán nabídl dámě cigaretu a dali se do hovoru, povídali si a povídali, asi tak za hodinku se již k sobě měli a za další hodinku skončili na lavičce v horizontální poloze. Když jsme já nebo pan P. jeli kolem, podívali jsme se, jak se věci mají, jak se situace vyvíjí. Když začalo svítat kolem páté ranní a IL 62 z Burgasu konečně přistála, každý zase stál ve svém rohu vyhlídky a mával šťastně svému partnerovi, který vystupoval z letadla. Inu svět chce být klamán… To byl ještě dodatek k posledním Čechovinám.

K letním dnům nerozlučně patřily také nabité vyhlídky. Někdy se také stalo, že některého kolegu napadlo vyhlídky „pobavit“; tím nemyslím sebe, když jsem srazil sloup, jak jsem již napsal, ale kolegy, kteří to dělali plánovitě. Jeden člověk dostal na začátku sedmdesátých let úžasný nápad: drezůra traktoru Zetor 50. V těch letech tyto traktory tvořily hlavní složku vozového parku pracoviště start. Do traktoru Zetor 50 se lezlo zezadu a mezi zadními koly bylo jakési stupátko, na kterém se přepravoval spolujezdec. Traktor měl také ruční plyn. Onen drezér si vyrobil bič, vyjel s traktorem před vyhlídku, dal kola do rejdu, jedničku a malý plyn a z traktoru vystoupil. Traktor kroužil po betonu letiště a „drezér“ práskal bičem a ukláněl se stejně jako v cirkusu, kde takto krouží koně. Vyhlídka řvala a tleskala a „drezér“ se zdviženýma rukama a čelem k vyhlídce donutil diváky, aby se na jeho pokyn klaněli kroužícímu Zetoru. Po tomto povedeném čísle se sebral, sedl na traktor a za potlesku vyhlídky odjel za svou prací. Jiný člověk, o kterém jsem již několikrát psal, který je dnes v důchodu, měl velké umělecké sklony. Po shlédnutí mistrovství světa v krasojízdě na kole, které asi dvacet let pravidelně vyhrávala jistá dáma v teplákách, která se tuším jmenovala Anička, se Pepa zvedl od televize a se slovy: „To je prd, dávejte bacha!“ (všimněte si, že tak začíná většina průšvihů) vzal služební kolo značky „Ukrajina“ a s námi v patách vyšel na plochu. O kole Ukrajina bylo známo, že díky „dokonalým“ ložiskům se muselo šlapat i z kopce, takže to nebylo nejlepší kolo na krasojízdu, ale Pepa to chtěl předvést vyhlídkám. A předvedl! Sedl na kolo, rozjel ho stejně jako ona mistryně, pak si stoupl na sedlo a kroužil po ploše - a to všechno bez jakéhokoliv tréninku a na kole Ukrajina! Kritický zlom nastal, když kolo opět rozšlapal a sedl si na řidítka zády ke směru jízdy a opět kroužil. V tělocvičně, kde ona Anička získávala mistrovské tituly ovšem nejsou drenážní otvory jako na ploše Nového letiště. Do tohoto podélného otvoru se přesně vejde kolo bicyklu a to se také samozřejmě stalo. Když Pepa kroužil zády ke směru jízdy a kynul davům, přehlédl tyto otvory a do jednoho zapadlo přední kolo. Chudák kolega byl setrvačností katapultován a pozadu sletěl na beton. Naštěstí se dokázal nějak sbalit do klubíčka, ale pomlátil se stejně. Davy na vyhlídce freneticky tleskaly, to chudáka Pepu strašně rozčílilo a tak směrem k mávajícím divákům pronesl: “Příště vám ukážu leda tak hov.. a ne Aničku, vy idioti!“

Jak jsem již napsal, Pepa byl velký dobrák, uměl jazyky, naučil se i arabsky, hrál na trubku i na harmoniku, ale, jak jsem poznamenal, dokázal se sám „nahodit“ a ještě si přidávat plyn. Z Ruska se vrátily po generálce poslední dvě IL 18 OK-VAF a OK-PAI. Letadla dostala jakýsi podivný nátěr, nestandardní u ČSA, ostatně stále je ještě možné vidět OK-PAI v muzeu v Sinsheimu. Stáli jsme na stanici autobusu 119 na „kulaťáku“ v Dejvicích a Pepa začal: „Viděl si ty nový barvy, co mají ty osmnáctky, viděls je? Není to špatné, mě se to líbí, je to nastříkané nějakejma kvalitníma barvama, dokonce se i lesknou. Jsou takové tmavě rudé, fakt moc pěkný, ale nechápu proč neudělali pod ten široký červený pruh kolem oken ještě tu tenkou linku, chápeš to, já nechápu proč to tam neudělali“. A Pepa si začal přidávat: „Vůbec nechápu proč to tam neudělali ti idioti, ať se jdou bodnout hovada, nechápu, co by jim to udělalo, kreténům, takhle to celé zkur..“ A to už Pepa řval na celé Dejvice. Původní konstatování, že nové zbarvení vypadá docela pěkně, zakončil strašným řevem, kde posílal celý svět do temných krajin, protože nenamalovali pod široký pruh tu tenkou linku.

Již se nepamatuji, komu se povedla následující příhoda. Ještě na Starém letišti se používaly pákové elektrické vozíky tzv. „ještěrky“, které se neřídily volantem jako jejich moderní sestry, ale pákami a řidič stál vepředu na pedálu, který uváděl „ještěrku“ do pohybu. Tato „ještěrka“ uvízla v zimě našemu hrdinovi ve sněhu, kola se protáčela, ale vozidlo se nehnulo a nehnulo. I dostal nápad, že „ještěrce“ pomůže. Dal na pedál pytel s balastem, tj. jutový pytel s dvaceti pěti kily štěrku, který se používá na vyvážení letadla, a zezadu tlačil. „Ještěrka“ se najednou na suchém betonu chytla a mazala nikým neřízená na odbavovací plochu. Jenže co čert nechtěl, po ploše kráčel prezident Novotný s doprovodem ke svému letadlu. „Ještěrka“ projela mezi líbači a prezidentem a zastavila se až o obrubník u odbavovací haly, kde vypadl pytel. Dotyčný dělal, že k vozidlu vůbec, ale vůbec nepatří a koukal kamsi do nebe. Pistolníci jenom nechápavě koukali na to, co kolem nich projelo a prezident se tomu smál.Nevím, co by se stalo dnes, pravděpodobně by „pistolníci“ rozstříleli půl letiště…

Myslím si, že není leteckého mechanika, který své řemeslo dělá nějakou dobu, jenž by mohl s čistým svědomím říci, že nikdy nic nezoral. Jestliže vám někdo něco takového tvrdí, tak lže nebo nedělá toto řemeslo. Jde jenom o to, jak velký malér to byl a jestli ho někdo při tom viděl, či jestli to mělo potom nějaké další následky. Je-li to jenom takové malé pohrožení od Pána Boha, je to jenom dobře, člověk ztratí svou suverenitu a dává si o to větší pozor. Někdy je to ovšem taková „minela“, že vstoupí do análů letiště. Tak jako na Heathrow jeden borec zkusil, jestli fungují vypouštěcí ventily nouzového vypouštění paliva, tak v Praze se traduje mnoho jiných, nicméně také fantastických historek. Doufám, že se kolega nebude zlobit, když tady vylíčím, co se mu povedlo. Musím upozornit, že to je člověk s dlouhou praxí, ale občas člověk zazmatkuje a mozek vypne. V Praze sednul Boeing 737 jisté společnosti a měl prasklé boční odsuvné okno v pilotní kabině. Prasklina byla přes několik vrstev skla a tak se musely vyměnit. Onen kolega, který umí dobře anglicky, to dostal za úkol. Odešel do letadla a jal se pracovat. Mezitím zástupce společnosti sháněl po Evropě náhradní okno. V té době ČSA ještě Boeingy neměly. Okno nakonec sehnali ve Vídni, naložili ho do auta, neb tato společnost je už geneticky šetrná - proto nepoužili aerotaxi a nad ránem přivezli okno do Prahy. Ještě před tím, než okno přivezli, Pavlovi R. vrtalo hlavou, cože kolega dělá tak dlouho v postiženém letadle. Když vešel do kokpitu, málem to s ním švihlo - kolega seděl na místě druhého pilota po pás v jemných střepech, pilotní kabina byla plná střepů a na zemi ležely dvě zlomené násady od kladiv. Zpocený hrdina neohroženě mydlil do zbytků skla v rámu. „No, ty si se snad zbláznil, ty vole!“ „Já to tady připravuji na nové sklo, už to budu za chvíli mít, počkej.“ „Okamžitě toho nech, ty magore, to si myslíš, že to tam majzneš na kyt jako když doma zasklíváš, nebo co? To je letadlo a ne skleník. To okno je v jednom kuse s rámem, to se mění celé, panebože, vypadni a vzpamatuj se. Já zavolám uklízečky, aby tu spoušť po tobě uklidily!“ Kolega se pomalu zvednul ze sedačky a vydával zvuk, jako když se skácí vánoční stromeček. A jak tak z něj ta vrstva skla padala, mozek obnovil činnost a on si uvědomil, co udělal za strašný malér. Vlastně ani ne tak strašný, okno se muselo stejně vyměnit, ale nechtě vstoupil touto hovadností do historie letiště. Pak do letadla nastoupily uklízečky se silným průmyslovým luxem a začaly uklízet skleněnou drť. Vzaly si s sebou také velké pytle, kam lux průběžně vysypávaly, protože se několikrát zcela naplnil. Museli jsme počkat, až to bude alespoň trochu uklizené a pak jsme vymontovali téměř „vysklené“ okno a namontovali jsme nové, zapojili vyhřívání skla a bylo hotovo. Práce je to sice špatná, okno je strašně těžké a je tam málo místa, ale uklízečkám rozhodně trvalo déle uklidit ten strašný binec, než nám vyměnit to okno…

Související kategorie