Střípky z letu s Tu-104 a Tu-134

• 20.05.2011 12:05
• historie

Incident v Káhiře 29.9.1964, OK-LDC (Praha-Atény-Káhira-Bahrajn-Bombaj-Rangún-Phnom Penh-Jakarta)
Posádka: CPT Jiří Trojan, F/O Milan Andrlík, NAV Václav Urban, RTG Bohumil Jindra, MECH Antonín Zet

Přistáli jsme v Káhiře, pojíždíme a najednou Jirka Trojan (kapitán) povídá: „podívejte se, jak ten čičmunďák vyvádí !?!“ Na ploše stál Arab, skákal metr vysoko, chytal se za hlavu a ukazoval rukou na naši pravou stranu. Milan Andrlík (f/o) se vyklonil z okna a povídá: „Vy volové, dyť hoříme!“ A opravdu, plameny šlehaly přes křídlo a do výšky. Z věže to muselo být vidět, ale vůbec se neozvali. Kdo si toho ale všiml, kromě Araba, byl také mechanik od BOAC. Ten neváhal, sednul do auta a pak s ručním hasičákem začal dusit plameny na pravé podvozkové noze. Až po chvíli dorazili letištní hasiči a vychrlili na nás hektolitry pěny. Tonda Zet (palubní mechanik) chtěl sice slézt pod mašinu hned jak jsme zastavili, ale nebylo jak. V Praze nám totiž zapomněli naložit žebřík !

Radiotelegrafista na palubě Tu-104A seděl zády ke směru letu

Jak se ukázalo, příčinou byla prasklá hadička od hydrauliky, která vytékala na rozžhavené brzdy. Čím víc Jirka brzdil, tím rychleji se kapalina valila ven. K tomu všemu byla venkovní teplota k padesáti stupňům.

Ten Arab a mechanik od BOAC dostali od ČSA za odměnu poděkování a nějaký sklo.

Navigátor měl pracoviště v nejhezčí části letadla Tu-104A

Trvalo to dva dny, než byla mašina schopná letu. Říkali jsme si, že máme vybráno, ale kdepak. Za letu na Bahrajn přestala fungovat levá pumpa. Jenomže stočtyřka to měla zařízené tak, že nešlo přečerpávat palivo. Levý motor bral palivo pouze z nádrže v levém křídle. No a na pravé straně to bylo stejně. Takže paliva jsme měli sice dost, ale bylo nám k ničemu. A tak jsme v Bahrajnu nuceně zůstali. Z Bombaje musel přiletět mechanik s náhradní pumpou. Za dva dny jsme konečně pokračovali do Bombaje, kde jsme střídali posádku na pobytu. Předali jsme jim mašinu a odjeli na vilu (Zainub villa - sloužila pro ubytování posádek). ‘Utrhli‘ jsme špunt a po chvíli… objevila se vystřídaná posádka. Po startu opět vypadla pumpa! Pro změnu na pravé straně, a tak se hned vrátili. Do smrti si budu pamatovat, jak se ten krám nazýval - CN1D. Za nějakou dobu jsme pokračovali přes Rangún do Phnom Penhu. Po přistání v Phnom Penhu se při doplňování paliva muselo najet přesně na určené místo, protože jejich hadice byly dlouhé tak akorát. Tonda povídá Jirkovi, že mu bude radit při dojíždění na tankovací stojánku, aby to bylo co nejpřesnější. Zvednul poklop v podlaze, pod kterým bylo pancéřované sklo, a tím viděl na přední nohu (např. při přistání mechanik držel směr pohybu přední podvozkové nohy, kterou také ovládal takovým kolečkem). Už můžeš točit, ozval se Tonda. Pak se tůčko zhouplo a byli jsme mimo beton. Pokoušeli jsme se dostat zpátky vlastní silou, ale nebylo to nic platné. Pamatuji si, že byla sobota a oni měli ten den svátek. Teprve v pondělí přijely z nedaleké vojenské základny tři tanky, a ty s námi konečně dokázaly trhnout...

Nakládání do Tu-104A. Je vidět, jak neprakticky byl umístěný otvor pro nakládání - přímo zespoda, podobný systém měla i Caravelle

Incident v Záhřebu 07.01.1976, Praha-Záhřeb-(Praha)
Posádka: CPT Josef Semerád, F/O Miroslav Richter, NAV Bohumil Jindra

Stalo se to v lednu roku 1976. Při přistání došlo k roztržení všech čtyř pneumatik na levém podvozku. Hned po doteku s dráhou se ozvaly velké rány a už nás to z ní táhlo ven. Pepík (kapitán J. Semerád) brzdil co mohl alespoň napravo, já jsem na nic nečekal a přepnul jsem na velký úhel, aby tak mohl lépe ovládat přední podvozkovou nohu a my se na dráze udrželi. Povedlo se! Když jsme vylezli z mašiny, nevěřili jsme vlastním očím. Vozík byl úplně holý, nezůstala na něm ani jedna pneumatika! S „Baronem“ (přezdívka Miroslava Richtera) jsme odešli do trávy vykonat malou potřebu a zabořili se v ní až po kotníky... do prdele! Čtyři dny předtím intenzivně pršelo, půda vedle dráhy byla rozmočená a představa, že bychom do ní vlétli, nás zpětně pořádně vyděsila.

Ačkoliv se to stalo v 18 hodin, z dráhy nás nakonec dostali až v noci kolem desáté. Protože vozík seděl na zemi, nešla nasadit ani jedna pneumatika, takže nejdříve přivezli měch, který podložili pod křídlo a začali Tůčko zvedat. Během nafukování se však zároveň začala zvedat i přední podvozková noha, měch tedy raději zase vyfoukli. Báli se, že si letadlo sedne na zadek. Nakonec Pepíka napadlo, že nahodí motory a „natvrdo“ doklouže na prkna, která pod vozík budou podkládat. Povedlo se! Tupolevy zkrátka dokázaly vydržet neuvěřitelné věci. Pak se podařilo postupně nasadit kola a teprve za tmy jsme začali opatrně pojíždět. Hasiči jeli před námi a najednou zprudka zastavili. My měli co dělat letadlo v té tmě ubrzdit. Důvod ? Hasičům došla nafta, celou tu dobu opravy měli puštěný motor a lampy na jejich autě osvětlovaly pracovní plochu. Chvíli trvalo, než naftu sehnali. Krátce nato přiletěli z Prahy naši mechanici a celý další den na tom dělali. Protože jsme domů museli letět s vytaženým podvozkem a nesměli přistát po západu slunce, zůstali jsme další noc. To už je ale úplně jiný příběh.

Přiložené fotografie vznikly v den odletu zpět do Prahy……hurá domů!

Zavzpomínal "Bobik" Jindra, toho času radiotelegrafista na Tu-104 a navigátor Tu-134

Související kategorie